Nicméně, dnes byl extra šílený den. Vstal jsem, s Míšou a Phillipem jsme se vypravili na oslavu výročí (nevím jakého) fakulty mezinárodních vztahů Lobačevského univerzity. Včera mi bylo sděleno, že tam mám říct proč miluju Rusko na pódiu a za námi poběží naše prezentace. Netřeba říkat, že program se mi zas tak moc nelíbil, ale mám rád šílené nápady, takže jsem šel.
Měli jsme dorazit v 15 hodin, díky brutální dopravní zácpě jsme dorazili skoro v 16 hod. To nijak nevadilo, začátek byl sice v 16 hod, ale nikdo z nás neměl účinkovat na začátku. Řada na nás přišla kousek před šestou, to jsme vylezli na pódium a řekli svoje věty.
Míša si se mnou (a za to jsem jí vděčen) vyměnila svoji zvací větu (věta zvala na účast na mezinárodních dobrovolníckých projektech) za moji větu o tom co miluju na Rusku. Pravda, jsou věci v Rusku které se mi líbí, ale mluvit takhle na veřejnosti o tom co přímo miluju mi přišlo spíš nepříjemné, jelikož jsem upřímný člověk. Proti zvaní Rusů na mezin. dobrov. projekty nic nemám.
Čekali jsme v zákulisí, kecali nesmysly i zajímavé věci, stavěli se často na špičky, hráli si s kočkou a našel jsem i bufet se slojkama s jablky. Potom jsme vyšli na pódium a sdělili plánované. Když říkám my, tak tím myslím skupinu českých dobrovolníků (já a Míša), studenty češtiny a Phillip. Pokud vás překvapuje nekonzistence zmíněné skupiny, zejména v kontextu toho, že vystoupení byla tématicky seřazena podle zemí a Německo už bylo před Českem, tak se nenechte vyvést z míry. Jsme v Rusku. Takže Němec (s překladem vyprávějcí o tom co má rád na Rusku) vyskytující se ve skupině o České zemi je jev, který nevzbudí větší pozornost než odpadkový koš překlápějící se při vložení těžšího předmětu vzhůru nohama, protože je otočný, tak jak je to běžné zde po ulicích.
0 komentářů:
Přidat komentář